SLOVO K UČITELŮM

Josef Zezulka

Vše, co je živé v Tvůrčím díle – nebo jinak řečeno, v celkové osudovosti Tvůrčího díla – se vyvíjí. Bytost ve svém vývoji postupuje od nejprimitivnější k nejdokonalejší. Z počátku žije jako rostlina jen pasivním životním projevem a pasivním vývojem. Ve své druhé vývojové fázi žije již jako živočich aktivním životním projevem, ale ještě pasivním vývojem. To znamená, že se v rozhodování projevuje a Zákon odrazu její projev, který je výrazem její kvality, přenáší do dalšího života. Ta bytost postupuje vývojem, až jednou dochází k prvému primitivnímu lidskému zrození. Bytost se pak mnohokrát přerozuje jako člověk. Asi tak uprostřed lidských zrozování je hranice, která dělí vývoj bytosti. Až k této hranici šla bytost aktivním životním projevem, ale pasivním vývojem (který tvoří Zákon odrazu). Ke hranici došla již jako lidská bytost, která má za sebou již dosti lidských zrození. Zde ale člověk překračuje vývojovou hranici a přechází do další vývojové éry, kde mimo aktivní životní projev je také aktivní duchovní vývoj. To znamená, že nastoupil pro něho nový způsob, kde pomalu vyřazuje z působení Zákon odrazu a počíná se vlastní aktivitou a dobrovolně sám měnit. Poznává zákony života, osudu, vývoje, času a bezčasovosti, poznává sebe jako bytost ve vývoji a přibližuje se svým pochopením k Podstatě, ze které vyšel. Vzhledem k vývojové hranici můžeme lidi rozdělit do dvou skupin:

1) Vývojově pasivní.

2) Vývojově aktivní.

Smysl života je největším filosofickým problémem. K jeho pochopení přivádí dílčí chápání životních složek. Jednou takovou složkou je pochopení smyslu vývoje v Tvůrčím díle. K tomu vede jen čistá a pravdivá nauka. Ale i ta by se minula cílem, kdyby nebyla podávána poctivě a bez vlastních nároků učitelů, kazatelů a drobných informátorů. Protože dílčí smysl života bytosti je velmi velký a je součástí smyslu života Tvůrčího díla, platí zde zákon vyplývající z vyššího poznání:

Ať je kdekoliv a kdykoliv jakákoliv nedokonalost, je to moje nedokonalost, protože já jsem vše.

My všichni, kteří žijeme jako tvorové, jako nedílná složka Tvůrčího díla, jsme složkou celé jednoty tohoto Tvůrčího díla.

Když toto pochopíme, poznáme, že máme být v našem životě kladnou složkou, protože se pak cítíme být každým, nebo alespoň spoluzodpovídat za činy každého. Poznáme, že se musíme starat o to, aby každý a vše bylo lepší. Stane se to nutně naším zájmem. A jestliže jsme již prohlédli a snažíme se, nebo již jdeme aktivním způsobem, je naší povinností dávat pravdu ostatním a napravovat chyby. To ještě nejsme učiteli, ale pouze informátory. Je to záležitost velmi choulostivá a odpovědná. Nikdy nesmíme nikomu nic nutit, ani nic propagovat. Můžeme předložit pouze to, co víme, ať si každý vezme pro sebe to, co chce. Nechce‑‑li, ať nebere. Může pochopit dobrovolně, nebo zůstat v učení Zákona odrazu (karmy). To je každého svobodná vůle a schopnost daná stupněm vývoje.

V pochopení této povinnosti stává se každý, kdo se dozvídá o duchovním učení, příležitostným informátorem. Později, jestliže chce a je schopen, může se stát kazatelem. V dalším stupni učitelem, až někdy i mistrem. Ale pozor! Stále musíme počítat s tím, že jsme jen lidé s lidskými vlastnostmi, které se do těchto ušlechtilých snah mohou plést a narušovat je. Jedna nepěkná vlastnost mnohých lidí je, že chtějí něco znamenat, nebo chtějí být na tomto poli ctěni a uctíváni. Protože je to vlastnost nižší, přivádí pak do řad poctivých a pravdivých informátorů a učitelů i lidi, kteří jsou buď nevědomí, nebo dokonce nedokonalí. Ti pak škodí celku i sobě.

Bylo řečeno, že můžeme lidi rozdělit do dvou skupin. Na vývojově pasivní a vývojově aktivní.

Chce‑‑li a hlavně může‑‑li potom duchovně vyspělejší člověk pomáhat lidem na jejich duchovní (vývojové) cestě jako učitel, kazatel nebo prostý informátor, musí si toto dělení uvědomit. Každá skupina potřebuje, aby jí učení bylo podáváno jinak. Přitom samozřejmě musí být učení stejné a dobré, protože pravda je jenom jedna. Rozdíl tedy nemůže být ve druhu učení, ani v jeho kvalitě, ale jen ve způsobu podání.

U méně vyspělých lidí bude nejprve podáváno do menší hloubky, protože se dá předpokládat, že v jejich myšlení bude převažovat víra nad logickým rozumem. Dále bude prohlubováno a lidé budou vedeni k rovnovážnému myšlení, to je k vyvažování intuitivní složky s rozumovou. Potom, budou‑‑li zde schopní učitelé, mohou lidé pochopit hloubky i cíl.

Učitelé jsou nutní. Obě skupiny potřebují na své cestě maják, který by jim ukazoval správný směr. Ale jsou všichni dnešní učitelé správným majákem na správném místě? Rozhlédněme se trochu po tomto problému a zamysleme se nad ním.

V dnešní době nám „Pravdu“ popisuje mnoho různých učení a každé trochu jinak. Je to pochopitelné a nese to vliv doby. Vždyť právě nyní přecházíme z doby dostředivé do doby odstředivé. Je to zlom mezi dvěma protipóly, který se projevuje velkým chaosem v lidském myšlení. Když si uvědomíme, že se v tomto zlomu nachází člověk, který také prodělává zlom na své vývojové cestě, – z pasivního vývoje do aktivního, – pak je samozřejmé, že je to velký nárok na jeho myšlení a životní postoj. Jsou ovlivňovány vlastnosti člověka jako jedince i dispozice pro duchovní postoj lidstva. Na někoho tyto vlivy působí více, na jiného méně, dle jeho stupně vývoje, ale celkově působí na celé lidstvo.

Snad to byl převážně dostředivý vliv odcházející doby, který nám nauky tolik poškodil. Svojí dostředivostí ovlivňoval vlastnosti člověka k egoismu a k egoistickému chápání. Potom člověk dostředivým chápáním původně správné nauky přejímal a pod dostředivým vlivem je dále reprodukoval. Tím se deformovaly, ztrácelo se z nich to správné a vnášely se do nich často podstatné chyby. Uvědomme si jenom, co se dělo s Ježíšovým učením. Ježíš znal čistou pravdu a za svého krátkého života o ní mluvil. Někteří z apoštolů si dělali kusé poznámky tak, jak oni sami pochopili. Za dlouhou dobu po Ježíšově smrti se tyto poznámky shledávaly dohromady. Něco se našlo, něco ne a našly se i takové, o kterých se nevědělo, zda jsou vůbec z okolí Ježíše. Z tohoto materiálu se vytvořila křesťanská nauka. Byla vzata jako základ. Postupem doby byla různě překládána a vykládána (velmi často nevědomci), a tím už byla deformována. Pak na ní začaly pracovat nepěkné lidské vlastnosti, které vadí dodnes. Vyjmenujme si některé:

1) Nevědomost, třeba i někdy s poctivými úmysly.

2) Spekulace, často velmi hrubá.

3) Snaha vyniknout nad druhé, něco znamenat, stát se důležitým, nebo stát se vůdcem.

4) Smlouvání s naukou, protože byla lidem nepohodlná.

Jak se tyto nepěkné vlastnosti projevily v učení:

1) Nevědomost: Často se nauce učili kněží školským způsobem. Naučili se povrchnímu názoru, rozdělení pojmu, často prázdným frázím, které se naučili nazpaměť a ani jim nerozuměli. Stali se jakýmisi úředníky v církvi a v nevědomosti rozhodovali o nauce. Mnohdy se snažili a přizpůsobovali ji tak, aby byla přitažlivá pro lidský dav, aby tak církev rostla a získávala na síle a důstojnosti. V takovém případě bylo nutné něco nepohodlného vypustit, a co se vypustit nedalo, alespoň změnit jiným výkladem. Obyčejně se našel někdo, kdo dodal pro církev žádoucí výklad. Aby jeho názor měl dostatečnou váhu, byl prohlášen za svatého. Když se nikdo nenašel k vyslovení nového názoru, byl žádoucí citát přiřčen někomu dávno zemřelému a tak byl dále tradován. Vzpomeňme jen velkých církevních kongresů, kde byly debatovány naivní otázky a z hlouposti se dělala důležitost. Někdy to byla snaha pomoci církvi, jindy to byla snaha po vlastní důležitosti.

2) Spekulace: Vždy byli lidé, kteří i z toho nejsvětlejšího chtěli získávat majetek, sociální zabezpečení pro sebe, rodinu nebo rod, a nebo slávu. Vědomě zneužívali lidské naivity ke svému prospěchu. Vzpomeňme si jenom, jací nevědomci často zastupovali církev na nejvyšších místech. Její vedení převzaly šlechtické rody, aby v ní uplatňovaly vlastní zištné zájmy. Na nejvyšší místo papežské nastoupili v 15. století dva z rodu Medici. (Tento rod Medicejců proslul travičstvím a tyranií ve Florencii.) Pro kořist byly rozpoutány křižácké války. A to vše se muselo v učení leckdy zdůvodnit jako správné. Ale nemusíme chodit tak daleko do historie. Podívejme se do doby nám bližší. Na křesťanské nauce se prý zrodilo více než tisíc různých sekt. Proč byly zakládány? Musíme se domnívat, že to byly spekulativní důvody jednotlivců, kteří chtěli získat nějaké vedoucí postavení nebo majetek. Aby nová sekta měla morální oprávnění ke svému vzniku a trvání, musela se něčím od ostatních lišit. Dělaly se tady v nauce změny, mnohdy značně násilné. Když nový zakladatel církve nebo sekty něco měnil, další, kteří přišli po něm, okopírovali nauku a přidali k ní další změny. A tak se kopírovalo a měnilo, a původní nauka chřadla. Ale nejen to. Našli se i spekulanti, kteří bezostyšně vzali nauku, provedli v ní malé změny, dali jí krásný obal a založili novou sektu. Napsali slohově pěkné a poutavé pojednání a lidem nevadilo, že v něm není nic podstatně zvláštního. Vytvořili obřady s nádhernými rouchy, protože to prostým lidem imponuje. Jako symbol vzali údajně svatý předmět z doby Ježíšovy přesto, že takový nikdy neexistoval. Své naivní členy prohlásili za šlechtice ducha (za rytíře), což malým lidem vždy lichotí. Aby sekta získala na důležitosti, prohlásil se její zakladatel za svaté zrození. Lidem nevadilo, že ten člověk neměl vůbec ani v nejmenším charakteristiku oné bytosti, za jejíž zrození se prohlašoval. Navíc prohlásil celou svoji rodinu za svaté zrozence a vytvořil tak prosperující rodinný podnik. To je jen příklad, jak se jednalo v nedávné době s křesťanskou naukou.

3) Snaha něco znamenat: Je jedna lidská vlastnost, kterou mají zvláště vývojově nižší lidé silně vyvinutou. Je to nezkrotná touha lišit se od ostatních lidí, vyniknout nějak nad ně, být středem zájmu, jenom nebýt obyčejným člověkem. Tato snaha vedla mnoho lidí k tomu, že se jaksi školsky naučili, o co se jedná, aby potom dělali ze sebe vzácné a důležité mezi lidmi. Jejich výklady jsou ploché a prázdné, ale přece někteří lidé je poslouchají. Někdy to též bývají jedinci, kteří vědomě lhou. Někdy si dávají tituly, které jim nenáleží, nebo dělají ze sebe někoho, kým nejsou. Pro pocit obdivu ke své osobě by obětovali vše. Když se jejich zájem vybíjí v nějaké náboženské společnosti, mohou lidi odradit, nebo svojí nevědomostí pokřivit jejich názor.

4) Smlouvání pro nepohodlnost učení: Čistá pravda, životní faktum a správná duchovní cesta, zvláště na vyšší duchovní úrovni, není lidem pohodlná. V ní je snaha po změně člověka, vnitřní i vnější. Vyžaduje zřeknutí se některých špatných zvyklostí a nutnou změnu postoje k ostatnímu tvorstvu a celému životu. Vyžaduje dokonalejší způsob myšlení a nijak člověku nelichotí. Je nutně přísná, protože je neměnná! Je a byla vždy taková, jaká je. Nikdy nebyla a nebude taková, jakou ji chtějí mít lidé! Tím je pro povrchně myslící lidi nepopulární. Kdo ji kdy hlásal, nebo hlásá, nikdy nebyl v oblibě. Když logickou a čistou pravdou narušoval to, co dosud bylo lidem předkládáno nevědomci nebo spekulanty, povstali proti němu představitelé církví a sekt. Dle stylu doby ho buď kamenovali, křižovali, upalovali, žalářovali a i jinak se vůči němu „lidsky“ projevovali. A nevystupovali jen proti velkým vědoucím, ale i proti mistrům a učitelům, kazatelům a vůbec roznašečům, třebaže ne vždy tak tragicky. Hlásání takového učení, kde je třeba jen málo nepopulárního, vyvolává větší nebo menší obranné útoky od takových učitelů, kteří doposud mluvili o věci jinak. Nechtějí přiznat svoji nevědomost, protože si myslí, že by takové přiznání oslabilo jejich dosavadní popularitu. Vypěstovali si kult obyčejně vysokého zasvěcence a obávají se, že by v očích svých obdivovatelů ztratili gloriolu obdivu. Nechápou, že se každá nepravda dříve či později odhalí. Klasickým a stále živým příkladem je otázka nejezení masa. Není to žádný problém, je to jasná samozřejmost, a jak se proti ní bojuje, protože je nepopulární. V některých společnostech i v takové disciplíně, jako je indická jóga, se otázka nejedení masa pomíjí, protože to není populární a mnoho zájemců by to odradilo. Pak by učitelé měli kolem sebe málo oveček, a to by jim zase nelichotilo. Přesto, že pravdivá jóga správně učí, že před započetím jógických disciplín je samozřejmou nutností projít filosofickou cestou, a tou změnit svůj názor a postoj. Pak samozřejmě žák pochopí svoji sounáležitost s ostatním tvorstvem, že pochopí svoji přirozenost původního sběrače plodů, že přestane být vrahem pro potravu, která mu stejně škodí, protože se dodnes k ní nepřizpůsobil, že svůj kanibalský způsob života svým poznáním změní. Teprve takto očištěn svým vnitřním postojem i vnějším tělem může započít duchovní cvičení. Dříve ne, protože by si na duchovní cestě velmi uškodil. I v křesťanském písmu stojí psáno: „Nemůžeš nalít do špinavé nádoby čistého vína, zkazilo by se.“ Protože zřeknutí se masa je nepohodlné a nepopulární, raději se o této otázce mlčí nebo se různě zamlouvá. To ale dokáží jen opravdu velcí nevědomci, nebo lidé znající jen povrchně, přesto, že je jejich žáci mají někdy za velké zasvěcence. Jak potom působí na toho, kdo zná, když takový učitel se vymlouvá slovy: Já už nedbám o své tělo, ale jen o svého ducha, a proto je mně jedno, co jím. Tím se takový povrchní znalec jen vyvyšuje, aby v očích svých žáků vypadal jako zasvěcený. Nebo jiný výrok: „Největší zasvěcenci se už nezajímají o to, co jedí.“

Ale není to jen otázka nejezení masa. Tu jsem uvedl pouze jako příklad, a sám ji používám k otypování lidí, o kterých někdy slyším, že jsou zváni mistry nebo zasvěcenci. Když takový člověk ještě nedokázal pochopit tuto samozřejmost, jak se potom dokáže vyrovnat s opravdu spornými problémy v duchovním učení. V takových případech se opravdu jedná o nevědomce, který kopíruje nekriticky staré a vadné, které se školským způsobem naučil, nebo o člověka, který chce za každou cenu něco ve společnosti zájemců o duchovní nauky znamenat.

Ten, kdo zná, má povinnost předat druhým, jestliže je požádán. Pak si ale musí sám uvědomit svoji maličkost, své lidství, svoji poměrnou nedokonalost. Musí si uvědomit, že je jen člověkem, a to je velmi málo. Vždyť jsme svým lidským zrodem teprve uprostřed vývoje.

Je pravda, že někteří učitelé se jako takoví již rodí a že duchovní učitelství již mají dáno do osudu. To jsou takoví, kteří již v minulých životech byli učiteli, nebo stáli vedle některého velkého mistra, nebo přinašeče. Ti v minulém životě znali pravdivě, protože jejich mistr jim pravdu předával a její čistotu hlídal. Kdežto v novém vtělení mohou, ale také nemusí nekriticky převzít mylné názory, nebo sestavit z fragmentů nějakou chybnou nauku a tu dále předávat. A zrodí‑‑li se jejich mistr nebo přinašeč, obyčejně se k němu již jako pomocníci nedostanou, protože ve své lidské nedokonalosti se již sami mylně cítí jako mistři. Pak si zrozený mistr nebo přinašeč musí hledat a vychovávat jiné nové pomocníky, což je jistě škoda.

Učitel si musí uvědomit, že má být kladnou složkou Tvůrčího díla. Že má přinášet pravdu dle svého nejčistšího svědomí. Že se musí oprostit snahy po tom, aby něco sám znamenal, aby byl obdivován a vynášen. Jeho vlastností se musí stát skromnost přirozeně vzešlá z pravdivého poznání. Že nebude přinášet pro přinášení, ale pro užitek celku. Že nebude smlouvat s pravdou jen proto, aby byl oblíben nebo aby v nepříznivé době prošel.

Vím, že budou‑‑li tohoto dbát informátoři, kazatelé, učitelé a mistři, bude vše dobré.

© TP